Tongariro

Tongariro, Ruapehu, Ngauruhoe - 3 sousedící sopky, jejichž návštěvu si neodpustí žádný fanoušek Pána prstenů. Právě toto místo bylo Frodovým cílem. Sopky Ngauruhoe a Ruapehu totiž ve filmech představují sídlo temného pána Saurona.

Možností, jak se vydat prozkoumat tuto úžasnou scenérii, se nabízí několik. My jsme zvolili nejoblíbenější jednodenní tůru, která vede mezi sopkami Tongariro a Ngauruhoe. Na tuto trasu se denně vydávají tisíce cestovatelů, proto počítejte s tím, že na cestě rozhodně nebudete sami.

Trasa měří 19,4 kilometru, většina lidí začíná na parkovišti Mangatepopo ve výšce 1100m nad mořem a končí na parkovišti Ketetahi ve výšce 800m nad mořem. Motivace je zřejmá, tímto směrem je tůra o 600 výškových metrů jednodušší, než opačným směrem. A také v tomto směru absolvujete část, která bývá označována za nejméně záživnou, až na konci svého putování. Koneckonců údajná nezáživnost poslední části je důvodem, proč někteří lidé volí variantu dojít jen k tzv. Blue Lake a odtud se vrací zpět na Mangatepopo.

Pokud je Vám 19,4 kilometru málo, můžete si cestu prodloužit výstupem na oba vrcholy. Zatímco vystoupat na Tongariro je relativně jednoduchý úkol, s převýšením pouhých 80 metrů a upravenou cestou z hlavní trasy, vrchol sopky Ngauruhoe je větší oříšek. Převýšení 650 metrů, sopečné podloží tvořené sutí a sklon místy i přes 45° nedávají šanci na vytvoření jakékoliv stezky a nahoru se tak doslova škrábete, často i po všech čtyřech. Ale k tomu se dostanem. :-)

Základnou pro Tongariro Crossing je pro mnohé město Taupo, kterému budu určitě věnovat některý z dalších článků. Odsud můžete využít některou formu organizované dopravy, nebo se vydat vlastním autem. Tongariro je bohužel stejně jako ostatní slavné tracky vyhlášení krádežemi a vykrádáním aut. Proto jsme zvolili možnost hlídaného parkoviště na konci trasy. Odsud nás ráno na start odvezl autobus, cena 30 dolarů na osobu je samozřejmě vysoká, ale pokud máte v autě veškerý svůj cestovní majetek, stojí to za zvážení.

Rozhodně doporučuji vydat se na cestu co nejdříve, my jsme vyráželi z horního parkoviště kolem 7 hodiny ráno. Časný start má několik důvodů. Sledovat vycházející slunce mezi sopkami je naprosto úchvatný zážitek. Dalším důvodem je samozřejmě čas. Pokud nejste vyloženě sportovci, celá tůra Vám zabere poměrně dost času a ne každý se chce vracet za tmy. Posledním důvodem mělo být menší množství lidí na trase, nicméně to nevyšlo. Pokud chcete zažít tuto trasu s minimem lidí, musíte vyrazit ještě výrazně dříve, nejpozději v 6 ráno, nebo naopak později a proběhnou ji rychle.

Z parkoviště (1100m) k Soda Springs (1350m)

První část trasy vede po velmi mírném terénu, je to příjemná rozcvička, při které obdivujete zjevující se siluety jednotlivých sopek ozařované vycházejícím sluncem. Už první část Vás zcela jistě přenese do scenérie Pána prstenů. Zelená barva travnatých plání brzy ustoupí a budete ji mít už jen po levé ruce, zatímco napravo převezme dominanci Mt. Ngauruhoe se svými sopečnými balvany a variací na měsíční krajinu.

Tato část trasy vede k tzv. Soda Springs a trvá zhruba hodinku až hodinku a půl. U Soda Springs jsou poslední toalety, které můžete využít. Už ráno na parkovišti, kde je asi 6 toalet, se tvoří velké fronty, a zde pokud si dobře pamatuji, jsou toalety 2, takže to taky chvilku zabere. Nicméně je to na zbytek dne poslední oficiální toaleta, kterou můžete využít.

Pochopitelně si zde můžete udělat malou odbočku právě k vodopádu Soda Springs, což Vám zabere asi dalších 15-20 minut, ale když už, tak se vším všudy. :)

Soda Springs je bod, kde začíná pořádné dobrodružství, na což upozorňuje i informační tabule. Odsud už to není nedělní rodinný výlet, ale pořádná zkouška fyzické připravenosti. Jak se píše na tabuli, zde je ještě šance se otočit a vrátit se, pokud nesplňujete některou ze 3 podmínek:

• počasí je příznivé
  Počasí na Tongariru se může velmi rychle změnit, zatímco dopoledne může být krásné slunečné a teplé, za pár hodin může téměř (nebo úplně) sněžit. Frekventovanost této trasy podněcuje lidi k podcenění těchto okolností.
• máte odpovídající vybavení
  Je třeba počítat s tím, že zbytek trasy zabere 6-9 hodin, proto je třeba mít dostatečnou zásobu vody a jídla, v souvislosti s předchozím bodem také vhodné oblečení.
• jste v dobré fyzické kondici
  Zde není moc co dodat, čeká Vás náročných 13 kilometrů.

Ze Soda Springs (1350m) k Jižnímu kráteru (1650m)

Tato část se nazývá Devil ́s Staircase, v překladu Ďáblovo schodiště. Jak název napovídá, jde o obtížnou část trasy. Převýšení je zde sice jen o trochu větší, než na první části trasy, nicméně na mnohem kratší vzdálenosti a celý výstup je tvořen schody. Připravte si zhruba 40 minut až hodinku, průběžné zastávky k odpočinku nejsou vůbec ostudou a nebudete sami, kdo bude předstírat zaujetí výhledem na okolní krajinu, aby načerpal trochu sil. :)

Odbočka na Mt. Ngauruhoe (2287m)

Pokud je počasí dobré a Vy máte dostatek času a sil, je výstup na tuto sopku skvělým zážitkem. Na vrchol nevede žádná stezka, cestu si vybíráte sami po sypkém terénu plném štěrku a lávových kamenů, doslova se škrábete vzhůru, často po čtyřech a neustále musíte být ve střehu před padajícími kameny, které uvolnili turisti šplhající před Vámi. Je důležité dávat si pozor nejen na padající kameny, ale také se snažit neuvolňovat svým výstupem další balvany. V případě padajícího kamenu je ohleduplné křikem upozornit lidi pod Vámi.

Tento výstup je velmi náročný, ale také zábavný a nabídne Vám spolehlivou odměnu v podobě neuvěřitelně nádherných výhledů, pokud to počasí dovolí. Na počátku našeho výstupu bylo počasí přesně takové, obloha jasná, natěšenost na odměnu obrovská. Ale už v průběhu výstupu nám stoupající mlha naznačila, že to tak jednoduché nebude, že to bude těsné. Statečně jsme stoupali výš a výš, bohužel mlha mrcha byla rychlejší, a tak už značný kus pod vrcholem bylo jasné, kdo zvítězí. Než jsme se doškrabali na vrcholem, bylo vše v mlze a výhled jsme měli jako Anděl na Gerlachově štítu.

Ale dobití vrcholu za tu námahu stálo. Na špičce sopky nás odměnily poslední zbytky sněhu a kráter, kam by Frodo vhodil prsten, kdyby nebyl kráter zasypán a Frodo uprostřed digitálně vytvořené hory. Aby nás počasí ještě víc naštvalo, na okamžik nám na ukázku poodkrylo kousek výhledu, abysme měli představu, jaké výhledy nabízí slunečný den. Ale my jsme byli spokojeni i tak.

Zatímco cesta vzhůru je náročná a namáhavá, cesta dolů je za odměnu. Nahorů se škrábete, dolů se svezete. Jde vlastně o jakousi formu lyžování v pohorkách, jen musíte vychytat správnou techniku. Mně se osvědčilo přenesení váhy na paty a nadzvedávání nohou jako při chůzi, zatížená noha tak vždy popojela o pár desítek centimetrů níž. Po chvilce pilování techniky můžete vyvinout celkem slušnou rychlost. Pád jsme zaznamenali každý jeden, ale za tu legraci to určitě stálo. Zatímco cesta nahoru nám zabrala asi 2 hodiny, dole jsme byli za 30 minut.

Od Jižního kráteru (1650) k Rudému kráteru (1886m)

Další část je pomyslně rozdělena na dva úseky. První úsek nabízí pohodlnou procházku po rovné planině, na kterou navazuje trocha toho šplhání po kopcích a 200m převýšení. Zde už nám počasí dalo jasně najevo, že s nějakou krásou už nemáme vůbec počítat. U Rudého kráteru je možnost odbočit na vrcholek Tongarira, to jsme vzhledem k počasí už vynechali, snad někdy příště.

Od Rudého kráteru (1886m) k Modrému jezeru (1725m)

Podle metrů je vidět, že jsme se přehoupli přes vrcholek a začínáme klesat. Za Modrým jezerem ještě čeká jedno malé stoupání, ale ta největší už jsou za námi. V těchto chvílích se už o žádných panoramatech nedalo ani mluvit. Obzor byl zahalen mlhou tak, že bylo vidět asi na 3 metry, vzduch byl naplněn hustým mrholením a do toho vanul ostrý studený vichr. Názorná ukázka toho, jak extrémně se může počasí během dne změnit.

Od Modrého jezera (1725m) na parkoviště Ketetahi (800m)

Modré jezero jsme tak trochu viděli, i když barva názvu moc neodpovídala. Od tohoto místa už šlo čistě o to, dostat se k autu a přežít bez úhony. Navíc jsme se rozhodli, že si dopřejeme odměnu v podobě vykoupání se v nedalekém bazénu, který ovšem zavíral poměrně brzy. Cestu dolů k parkovišti jsme tedy absolvovali Foglarovo indiánským během (50 kroků běh, 50 kroků chůze, i když poměr jsme si rozkládali podle sil).

I když jak už jsem zmínil dříve, tato poslední část je mnoha lidmi považována za nezáživnou, nám přišla hezká. Podle mě v tom hraje roli to, že předchozí části Tongariro Crossingu jsou prostě nádherné. Samostatně by závěrečná část obstála ve srovnání s mnoha dalšími tracky na Novém Zélandu. Uznávám ale, že po předcházejících úsecích vypadá trochu jako chudej příbuznej. Ale i když méně pěkná, stále dostatečně pěkná na to, aby stálo za to se sem vydat.

Poslední metry byly doplněny napětím, zda najdeme auto v pořádku. I když v okolí už nebyl nikdo, kdo by aspoň zdánlivě auta hlídal, vše bylo tak, jak jsme to opustili, takže celá akce skončila úspěchem.

Tongariro Crossing je jeden z povinných výletů na Novém Zélandu. Před jeho absolvováním jsme měli trochu obavy z náročnosti, protože nejsme žádní extra sportovci (nebo v mém případě jakýkoliv sportovci), ale nakonec jsme obstáli se ctí. Hodnocení rozhodně 10/10. :-)