Sázení stromů
Sem vložte podnadpis

Autor: nepřál si zveřejnit jméno

Je 4:30 ráno a budík nemilosrdně začíná vyzvánět, pro sebe pronáším cosi o prdeli a odkládám vstávání o 5 minut. Jsme uprostřed zimy, v noci bylo nádherně jasno, což znamená jediné - ráno bude mrazivé a v našem novozélandském bydlení, postrádající jakoukoliv izolaci je jen o pár stupňů více, než venku. Snídaně je základ dne a při plantingu to platí dvojnásob. Během dne člověk spálí neskutečnou porci energie, takže musí být z čeho brát, průměrná snídaně tak vypadá jako sacharidové orgie, podpořené toastem nebo jogurtem. Pracovní svačina pak připomíná zásobu jídla na několikadenní trip. Nesmí chybět čokolády, mussli bary, energeťáky, pár toustů, jogurtů a hodně ovoce a samozřejmě hodně vody. Vše je připraveno a akorát dopíjím kávu, když přes okno vidím přijíždět kolegu. Je čas makat.

Naše první cesta vede na pilu, kde se potkáváme s ostatními členy našeho sázecího, ryze chlapskýho gangu, nakládáme tisíce a tisíce stromů a pokračujem do hor. Dnes jsme dostali přidělený blok nedaleko. Na místo přijíždíme ještě před východem slunce. Venku stále mrzne, takže zhruba 15 minut, které nás dělí od východu slunce, strávíme v autě, odkud pozorujem další z mnoha nádherných východů slunce, tentokrát na pozadí oparu mlhy, která se líně válí v údolí pod námi.

Jakmile je alespoň trochu vidět, neztrácíme čas a jdem se strojit. Přeci jen jsme placení od práce a ne od hodin, takže opouštíme vyhřáté auto a jde se na to. Holiny s železnými hřeby na podrážce, naprosto nezbytné pro tuto práci, jsou ještě vlhké z předchozího dne. Znova pronášim cosi o prdeli a pomalu se do nich soukám. Sázecí bag plním po okraj stromy, údolí je dlouhé a je lepší se nahoru k autu prosázet, než to šlapat na prázdno. Abyste měli představu - stromy, které sázíme jsou v podstatě 25-30 cm dlouhá větev a kořenama, takže do onoho bagu se jich vejde až 400. S touhle zhruba 25-ti kilovou náloží a sázečem, který by mohl být pro jiné klidně činkou, jdem dolů do údolí.

Žádné cesty tady nečekejte. Jsme v horách, takže po cestě dolů člověk musí přelézat nespočet stromů, větví, kamenů, bude se prodírat ostružinama, bodlákama a dalšíma trnostlinama a spadne tolikrát, že ani nemá cenu to počítat. Když padám potřetí, tentrokrát parádně po hlavě právě do ostružin, pronáším opět cosi o prdeli a smířený s tím, že to není poslední pád pokračuji dál. Auta už dávno zmizela za několika horizontama, když se konečně dostanem dolů, kde začínáme sázet.

Jeden cut, druhý cut, zastrčit stromek do díry, trochu načechrat okolní hlínu, aby se neřeklo, pořádně zadupnout, 3 kroky do strany a další. Kdykoliv narazím na někoho ve stejném řádku, následuje výskok o 5 metrů výš, tak pomalu stoupáme, až se nakonec objevíme opět nahoře u auta. Oněch 400 stromů, pevně připnutých k tělu, mi bude dělat společnost ještě minimálně 2,5 hodiny, než se dostanu zpět a po celou dobu nás budou otravovat popadané větve a klády, šutry a skály a další bordel, takže cosi o prdeli během dne zopakuji ještě tolikrát, že to dávno nebude vtipné.

Když konečně dorazím nahoru k autu, mám dost. Ačkoliv se nacházíme v horách, v červenci, uprostřed zimy, já jsem spocený, že bych si na místě mohl vyždímat triko. Oblékám bundu, abych neprochladl a mohutně hltám vodu. Svačinu sním tak rychle, že si ani nestačím odpočinout, posílám tam rychle energeťák a jdu opět plnit bag. Další run slibuje přibližně stejnou dlouhou procházku, beru dalších 400 stromů, odkládám bundu a jdu opět sázet. To celé si zopakuji ještě jednou, než se nakonec dostanu (tou dobou už skoro doplazím) zpět k autu, které mě konečně odveze domů.

Na konci dne je člověk úplně vyždímaný, tělo žádá další porci energie, aby mohlo fungovat, tentokrát je čas na pořádný flák masa. Hovězí maso je na Novém Zélandu prostě jedinečné, když k tomu připočtem docela příznivou cenu, vychází nám hovězí steak k obědu alespoň 2x do týdne :). Výhoda téhle práce je, že spánek se stane potěšením. Do spánku nebo spíše do bezvědomí upadám kolem 9. hodiny, abych se stihl pořádně vyspat a načerpal energie na další náročný den.

Planting je rozhodně jedna z nejtěžších prací, která se dá dělat a podle mě nejen na Zélandu. Já sem tu popsal jeden z těch lepších dnů, ale maká se za každého počasí a zkuste si představit, že do toho všeho ještě prší a fouká. Pracovní podmínky jsou extrémní a rozhodně to není práce pro každého (třeba takový záchod - je tak nějak nikde a přitom všude). Během prvních 2 týdnů se dostanete na dno svých fyzických i psychických sil. Budete tu práci nenávidět. Každý den budete mít chuť se na to z fleku vysrat a najít si lehčí práci. Po nějaké době si ale tělo zvykne a postupně i mozek. Budete se zlepšovat v počtu nasázených stromků a tím poroste i výplata. Planting trvá 2,5-3 měsíce a sází se v nejhorším období. Ale je to idealní volba pro našetření peněz na následné cestování a užívání, prostě Working Holiday.

Každopádně držím palce každému, kdo se k tomu rozhodne a pevné nervy a hlavně vydržet. Nevzdát se :)